Úspěšný boj s varoázou je o důslednosti a správných postupech
Včelaření je krásná, prospěšná a uspokojivá činnost. To dokládá i počet registrovaných včelařů v České republice, který má stoupající tendenci a dosahuje více jak 60 000 členů. Každý, kdo se ale do chovu včel pustí, brzy zjistí, že ho nečeká pouze sladká odměna, v podobě několikrát do roka vytáčeného medu, ale i soustavná starost a péče o včelstva.
Včely jsou v dnešní době ohroženy celou řadou nepříznivých vlivů, z nichž mnohé souvisí s činností člověka a jeho vlivem na životní prostředí včel. Výzvou pro každého chovatele je včelstva před těmito vlivy ochránit, a to nejen ve svém zájmu, ale i v zájmu zachování zdravé populace ve svém okolí. Jednou ze základních povinností každého včelaře je důsledně ošetřovat včelstvo proti varoáze. Toto parazitální napadení roztočem Varroa destructor (česky kleštík zhoubný) je v současnosti hlavní příčinnou úhynu a oslabování včelstev v Evropě. Kleštík pochází z Asie, kde parazitoval výhradně na včele východní, která si proti němu vybudovala rezistenci. U evropských včel prozatím nezbývá, než výskyt kleštíka pravidelně kontrolovat a včelstva průběžně ošetřovat.
V šíření kleštíka sehrála na počátku 20. století hlavní roli dálková doprava. Šíření na místní úrovni pak obstarávají trubci, na jejichž těle se kleštík dostává do jiných než domovských úlů, kam samci příležitostně zalétávají. Případně se silná včelstva nakazí od oslabených zamořených včelstev tím, že je vyloupí. Vzhledem k hustotě zavčelení ČR je nutné plošně udržovat množství cizopasníka na únosné míře, aby se předešlo masivnímu vymírání včel.
Plodný život kleštíka se snadno vymkne kontrole
Kleštíka snadno rozpoznáte pouhým okem. Má oválné tělo žluté až hnědé barvy. Pomocí 3 párů nohou se samičky přichytávají na včelu, kterou rozpoznají smyslovými orgány. Včela je pak nevědomky zanese do buňky se včelím plodem, jediného místa, kde se samička kleštíka může rozmnožovat. Uvnitř buňky se přitom živí hemolymfou plodu a spolu s mladou včelou pak opouštějí buňku. Zachycují se na tělech starších včel, tak se dostávají do dalších buněk s plodem a opět se množí. Přednost dávají trubčímu plodu, který má delší, 14denní vývoj. Samička roztoče žije 2-3 měsíce, během tohoto období je tak schopná naklást vajíčka až 8x, přičemž každé nakladení znamená další 3 oplozené samičky. Jediný roztoč se tak v průběhu 4 měsíců může rozmnožit v populaci až 6000 jedinců. Napadené včely se často rodí s deformovanými křídly a předčasně umírají. Mají sníženou imunitu a snadněji podléhají bakteriálním a virovým onemocněním. K úhynu dochází zejména během zimy, při velkém zamoření kleštíkem již na podzim.
Pravidelný monitoring jako základ
Základem úspěšného a efektivního léčení varoázy je monitoring. Pokud množství kleštíka přesáhne určitou mez, zvyšuje se rapidně rychlost jeho množení a zároveň s tím klesá i kondice včel. Monitoring se provádí pravidelně v několika obdobích roku. První se zpravidla provádí zjara – většina včelařů v této době odebírá vzorek tzv. měli, tedy spadu ze dna úlu, který zasílá k analýze do Státního Veterinárního Ústavu. Druhý monitoring by měl následovat mezi snůškami medu. Pokud je oproti jarnímu monitoringu zřejmý výrazný nárůst napadení, je třeba včelstvo přeléčit již v létě po stočení medu. Nejzásadnější je však monitoring letní, který je nutné naplánovat na konec července až srpna. Při trvajícím zamoření kleštíkem je pak nutné naplánovat další léčbu na sklonek léta a případně i na podzimní měsíce, aby se zabránilo oslabení nejzranitelnější zimní generace včel.
Alkohol, cukr nebo CO²
Metody monitoringu jsou různé, ale cílem je co nejvěrohodněji zjistit zamoření kleštíkem. Některé metody mohou totiž být značně zkreslující a vést k dojmu, že včelstvo je v pořádku. Včelař může být následně úhynem včel v důsledku přemnožení kleštíka překvapen. Mezi nejspolehlivější způsoby patří odebrání malého vzorku včel (uvádí se 200 – 300 jedinců, což odpovídá cca 1% včel v úlu) do vhodné nádoby se sítkem a setřesení roztoče z jejich těla. Spolehlivého oddělení roztoče se dá dosáhnout ponořením včel do alkoholu. Tato méně citlivá metoda sice umožní včelaři přesný monitoring, ale zahyne při ní i zkoumaný vzorek včel. Vzhledem k reprodukční síle včel však k přílišné újmě na včelstvu nedojde a útěchou může být naplánování cílené a vhodné léčby. Pokud se chce včelař vyhnout zabití včel ve vzorku, je možné včely na krátkou dobu omráčit pomocí oxidu uhličitého, což se provádí speciálním vstřikovačem vybaveným bombičkou s CO². Nádobkou s omráčenými včelami pak stačí zatřást a roztoči popadají na dno, kde je již snadno spočítáme. Další poměrně spolehlivou a nenákladnou metodu představuje zasypání vzorku včel v monitorovací nádobě dostatečným množstvím moučkového cukru. Po protřepání nádobky roztoč opět opadá na dno spolu s cukrem, který je však poté nutné přesít, aby bylo možné určit počet parazitů ve zkoumaném vzorku.
Po sečtení odpadlých roztočů je třeba vyhodnotit, zda je nutné přistoupit k léčení. Pokud napadení v jarních nebo zimních měsících překročí 2 % (cca 6 roztočů na 300 včel) nebo v létě 3 % (9 roztočů na 300 včel), je určitě nutné přistoupit k léčbě.
Mnoho přístupů k léčení varoázy
Postupů pro redukci zamoření kleštíkem je celá řada – od biologických, zootechnologických až po chemické. Často je nutné nasadit více postupů v různých obdobích roku, případně jednotlivé metody odborně kombinovat.
Mezi často využívané biologické přístupy, používané v podzimním období, patří aplikace kyseliny mravenčí nebo šťavelové, případně v kombinaci s esenciálními oleji nebo glycerolem, který pomáhá přichycení účinné látky na těla včel.
Jednorázové chemické ošetření (například fumigací) bude úspěšné pouze při absenci zavíčkovaného plodu, kde se kleštík rozmnožuje, a do něhož chemické prostředky neproniknou. Účinné je tedy zejména v kombinaci se zootechnologickými metodami, které se zaměřují na přerušení životního cyklu kleštíka tím, že se mu znemožní rozmnožování v plodových buňkách. Patří mezi ně zaklíckování královny (čímž se jí zabrání v kladení vajíček), odstranění trubčího plodu, nebo vytvoření oddělku, který bude během prvních dnů bez plodu. Odvíčkování plodu samo o sobě množení kleštíka nezabrání, ale umožní zaléčení pomocí jednorázových chemických postupů.
Alternativou jsou dlouhodobě působící chemické prostředky, které se umisťují do úlu ve formě plastových pásků, z nichž se účinná látka uvolňuje postupně a ničí tak několik po sobě jdoucích generací roztoče. Pokud monitoring naznačí nebezpečný nárůst zamoření v jarním období či v průběhu snůšky, je vhodné tuto metodu aplikovat ihned po stočení medu ještě v letním období. Výhodou této metody je nenáročnost, velká účinnost a oproti fumigaci i větší bezpečnost pro včelaře.
U chemických postupů je nutné k aplikaci léčebné látky přistupovat zodpovědně, aby nedocházelo ke vzniku nežádoucí rezistenci, jak tomu bylo například u dříve běžně používané látky pyrethroid. Zaléčení by mělo vždy odpovídat výsledkům průběžného monitoringu. Řada moderních léčivých prostředků je již navržena s ohledem na minimalizaci rizika vzniku rezistence – samozřejmostí by však mělo být dodržování předepsaných množství a postupů. Podobně jako u vzniku rezistence na antibiotika je největším rizikem vystavování včel nesprávným dávkám léčiva po nepřiměřeně dlouhou dobu.
Zcela eliminovat přítomnost v úle kleštíka je sice téměř nemožné, jeho populace se ale dá udržovat na relativně neškodné úrovni. Ani účinné zaléčení proti napadení kleštíkem však nezajistí, že v zimních měsících nebude docházet k úhynu včelstev – neutěšený zdravotní stav včelstev u nás je způsoben i celou řadou dalších vlivů a chorob. Z hlediska možného rozvoje rezistence na v současnosti nejúčinnější chemické přípravky například nijak nepomáhá plošné využívání těchto látek v zemědělských postřicích.